O počítání padlých

pondělí 31. březen 2014 17:58

Oproti tomu, co se zpívá v populární písni, statistika není vždy nuda, mnohdy naopak vyvolává až příliš rozjitřené emoce. A to zejména tehdy, je-li účelově používána k obhajobě určitých postojů a názorů. To se bohužel netýká pouze současnosti, ale také snah o jednostrannou interpretaci historie.

Tak se můžeme například setkat s různými pokusy dokázat, že obyvatelstvo českých zemí (resp. protektorátu, na který je problém často chybně zužován bez přihlédnutí k poměrům v odtržených pohraničních oblastech) v letech nacistické okupace nedostatečně bojovalo či trpělo, resp. hodně kolaborovalo. Takové tvrzení však těžko doložíte čísly. Můžete na základě dostupných databází sečíst příslušníky čs. zahraniční armády, celkového počtu domácích odbojářů se však nedoberete. Ani žádný soupis kolaborantů samozřejmě neexistuje.

A to ještě pomíjím otázku, co konkrétně lze či nelze považovat za kolaboraci. A jak porovnat její míru v jednotlivých okupovaných zemích? Nebo: jak definovat utrpení? Trpěli jen vojáci na frontách a vězni v lágrech, nebo se počítá i utrpení jejich rodin žijících ve strachu? A co totálně nasazení? Trpěli dostatečně na to, aby je posuzovatelé dějin započítali? Nebo oběti náletů? A v neposlední řadě, trpěl i ten, kdo se po hmotné stránce měl relativně dobře, ale byl vystaven obavám z perzekuce či z prozrazení svých vazeb na odboj?

Zkrátka a dobře, těm, kteří mají potřebu vynášet jednoznačné soudy a dělit věci na černé a bílé, nezbývá mnoho možností, jak svá tvrzení statisticky podložit. O to více se upínají k jednomu z mála relativně dostupných číselných údajů – k absolutním či procentuálním počtům padlých. I ty se samozřejmě uvádějí velmi rozličně, přesto mohou některým poskytnout vítané vodítko. Zajímavé je, že při pokusech o paušální odsudky české společnosti přelomu 30. a 40. let se české či československé ztráty zpravidla srovnávají s Polskem a SSSR. Podle této srovnávací „logiky“ by však paradoxně Češi ještě relativně „obstáli“ – vždyť měli procentuálně více padlých než Dánsko, Belgie, Norsko či dokonce Francie. (Viz např. http://en.wikipedia.org/wiki/World_War_II_casualties) Zcestnost prostého srovnávání čísel bez přihlédnutí ke specifikům jednotlivých států je zcela zjevná.

Kdo chce vynášet soudy na základě statistik, měl by zohlednit řadu faktorů – např. procentuální zastoupení Židů, Romů a dalších prioritně pronásledovaných skupin obyvatelstva v jednotlivých státech, míru zasažení daného území frontovými operacemi při osvobozování atd. Ostatně i v rámci jednoho státu lze pozorovat značné odlišnosti. Jinak vypadaly civilní ztráty na Ostravsku, kde v dubnu 1945 proběhly tuhé boje, jinak v regionech, odkud se Němci před příchodem fronty stáhli. Např. v Řecku zase sehrál zásadní roli hladomor, a tak bychom mohli pokračovat.

Poučné je také podívat se na statistiky zasažení jednotlivých skupin populace nacistickou perzekucí. Díky tomu můžeme například zjistit, že Československo patřilo k zemím s nejvyššími ztrátami v řadách generálů a dalších vysokých důstojníků, což bylo dáno zejména vysokou mírou zapojení těchto osob do domácího odboje. (Viz např. http://armada.vojenstvi.cz/predvalecna/studie/7.htm) Příležitostně se vyskytující teze o selhání čs. velitelského sboru se v naznačeném světle jeví jako značně zjednodušující.

Smutným paradoxem zůstává, že tam, kde zastánci skeptického pohledu nemohou odbojářům upřít jejich odvahu, zpravidla nastoupí argumenty o údajné „zbytečnosti“ odbojových akcí. Ty prý pouze zavdávaly záminky k perzekuci, raději se mělo v klidu vyčkat osvobození. Jistě lze takto uvažovat v kontextu jednotlivých akcí odboje a vést o těchto věcech smysluplnou debatu, holým nesmyslem však je uplatňovat podobný pohled na odboj jako celek. To by bylo totéž, jako tvrdit, že Polsko mělo čekat na záchranu od Francie, Francie od Britů, Britové od USA, USA od SSSR atd. Bohužel jsme však v praxi nezřídka svědky toho, že se na jedné straně vyvozují závěry o jakémsi obtížně specifikovaném „morálním selhání“ Čechů za okupace, na stranu druhou je popírán smysl odboje proti totalitě.

Ponechme již stranou krajně problematickou otázku počtů obětí a zaměřme se na další argumenty, používané v debatě o postavení Čechů za druhé světové války. Často se poukazuje na rozvoj průmyslu a sociální politiku v letech okupace. Ti, kteří tyto aspekty nejčastěji používají, ale zpravidla pomíjejí jejich širší kontext – tedy snahu okupantů využít Čechy především jako pracovní sílu, která má být postupem času dílem asimilována s Němci, dílem zničena. Taktéž se mnohdy zapomíná na germanizační opatření, která měla do budoucna Čechům znemožnit, aby se stali čímkoliv jiným než právě pracovní silou – postupná a systematická likvidace vysokého a středního školství, rušení sportovních a kulturních organizací atd.  (Viz např. Detlef BRANDES: „Umvolkung, Umsiedlung, rassische Bestandaufnahme“. NS-„Volkstumspolitik“ in den böhmischen Ländern)

Čas od času se objeví i kurióznější argumenty. To, že nacistická okupace nepředstavovala pro českou společnost nikterak traumatizující zážitek, má údajně dokazovat například existence českého válečného humoru. Ani toto poněkud obskurní tvrzení neobstojí s přihlédnutím ke skutečnosti, že existence mnoha protiokupačních vtipů je doložena i mezi převážně polskou populací na Těšínsku, tedy v oblasti vystavené patrně nejtvrdším represím na území dnešní ČR. (Viz např.Richard MARYNČÁK: Mějte nás rádi. Protifašistické anekdoty z Těšínska i odjinud)

Účelem tohoto článku není podat souhrn aspektů života v protektorátu, jde mi především o nastínění složitosti celé problematiky a doložení toho, že nelze na základě kusých údajů vynášet jednoznačné soudy. Každé doba měla své hrdiny i zločince. Kterých bylo více, se dozvíme jen stěží, a vždy bude záležet především na našich subjektivních hodnotících kritériích. Stejně tak je bezpředmětné polemizovat, který národ "bojoval" či "trpěl" více než jiný.

Každopádně bychom měli mít na paměti základní fakt: Hrdinství a zásluhy jedněch nám nedávají právo zamlčovat zradu a selhání druhých, ale ani naopak. Nic nám nedává právo bagatelizovat či zamlčovat případy kolaborace, ani zločiny poválečného „divokého odsunu“ apod., na druhou stranu bychom však ve snaze o vyrovnání s mindráky minulosti neměli vytěsňovat z kolektivní paměti i ty světlejší okamžiky, zasluhující úctu či přinejmenším pietu.

Ondřej Kolář

Ondřej KolářZávěrem...09:505.4.2014 9:50:01
Ondřej KolářKolik odbojářů nebylo v SPB?11:184.4.2014 11:18:20
Ondřej KolářSvaz protifašistických bojovníků09:284.4.2014 9:28:24
Ondřej KolářVýklad09:583.4.2014 9:58:44
Ondřej KolářZbabělci09:102.4.2014 9:10:29
V.ČechProč nechceme filmové „Zbabělce“00:082.4.2014 0:08:08
Jindřich BílekK odpovědi22:551.4.2014 22:55:52
Ondřej KolářK otázce14:421.4.2014 14:42:14
Ondřej KolářInterpretace14:311.4.2014 14:31:08
Jindřich BílekProč dosud nemáme13:511.4.2014 13:51:06

Počet příspěvků: 14, poslední 5.4.2014 9:50:01 Zobrazuji posledních 14 příspěvků.

Ondřej Kolář

Ondřej Kolář

kultura, školství, politika

Původem Karlovarák, absolvent Katedry historie Univerzity Palackého v Olomouci, v současnosti pracující v muzejnictví.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy